THREEEEEEEEEEE-DAAWWWWWWWWG! That’s right kids, it’s me. I am back and this time in everybody’s favourite language – ENGLISH.
Lots of stuff happened since my last post. The almighty MYSELF now attends the high school and I’m simply much cooler than ever before..
Let’s sit down altogether and remember the good ol’ Zombie Master times with this picture (below) of Dr. Gregory House examining the cannon, while the others watch him without knowing what he’s doing!
Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=4cjFRlMg4nU
Stařešina nemohl mluvit, slova nahradily hlásky, napsané na kusu papíru, osmahnutém horkými plameny táborového ohně. Ozývaly se podivné zvuky. Jejich hlasitost se stále zvyšovala a stařešinovy oči vystupovaly z důlků. Střídal se tlukot našich srdcí a zvuky, přiléhající k nám ze stařešinova žaludku. Pot strachu a napětí nám stékal po tvářích. Vzápětí byly zvuky přerušeny mohutným “HEPČÍK!”, při kterém několik z našich řad vyjeklo leknutím. Stařešina rozevřel ruce, slepené mazlavým hlenem v domnění, že uvidí obličej Madonny a pokračoval v psaní na papír.
Zdánlivě klidně vypadající místnost, v níž se potají schylovalo k finální bitvě a odvážní vojáci bez bázně a hany a bez strachu ze smrti, vybaveni černými verbatimy – malými tvrdými projektily s plochým předkem, nasazeném na článkovaném kusu neidentifikovatelné hmoty. Vojáci zaujali své pozice za stoly, židlemi, dveřmi, chranícími jejich mužné postavy. Vojáci znovu ztichli, čekajíc, kdo udeří první. A pak to přišlo! Naprosto odevzdanou “alarmující” střelou započal Peter Mouse finální bitvu. Započal “Bitvu o Verbatim”. Verbatimy létaly na všechny strany, ušetřeni nezůstali ani nevinní civilisté.. ještě dnes mám před očima scénu, jak to jedna žena chytila přímo do hlavy. Pod takovou palbou se stalo absolutním nesmyslem zůstávat na místě. Důležitý byl pohyb a krytí se. Thomas Ben’Esse dostal obrovskou ránu do zad.. byl na místě mrtev. Vybral si aktovku, jako místo svého krytí, držel se při zemi.. jenže zapomněl na skutečnost, že zadní kryt nemá. Toho využil Michel Saboteur a urychleně a silně mu šoupnul jeden verbatim přímo do místa mezi lopatkami. Ben’Esse jen tiše zasípal a padl k zemi. Munice rychle ubývala a verbatimy se válely po celém bitevním poli, bylo nutné je posbírat. Roztroušené verbatimy se v rukou vojáků příliš dlouho neohřály a za chvíli už “kontaktní” munice, totiž.. verbatimy z kapsy nebyly žádné. V tuto chvíli rozhodoval každý verbatim. Uprostřed cesty na rozpadlou zříceninu “Dveře” se střetl Saboteur a Schmatski. Po chvilce, jenž využili k zorientování se, objevili jeden verbatim. Po krátkém souboji plném direktů, háků, stahování na zem za kotníky, vrhli se naprosto souběžně po verbatimu. Přetahovali se o něj, nehledě na tlačítko, spouštějící armaggedon nálet, připevněné na zeď pár centimetrů o nich. Palce Saboteura a Schmatskiho se o sebe zadrhli ve vnitřní části verbatimu, což mělo za následek poruchu přístroje. Za doprovodu zvuku lupnutí, vymrštil se verbatim vstříc tlačítku “Armaggedon”. Vojáci zpanikařili, zahodili verbatimy a rozběhli se v absolutní beznaději hledat bunkry, v nichž by se mohli ukrýt. Postupně se všichni vojáci i s několika páry civilistů ukryli v bunkrech “Kaija, Keila, Qae’Ta, Fabrida a Ceiwech” v neuvěřitelném uvolnění. Avšak.. někteří nešťastníci útočiště v bunkrech nenalezli, místo toho při “Armaggedon” náletu nalezli smrt. Posvátné umyvadlo Rah’ vyklouzlo z háků i trubek, roztřištilo se o zem a nenávratně se vypařilo.
Stařešina nevypadal tentokrát tak tajemně jako obvykle, dokonce jsme pod jeho kápí, která zakrývala především vrchní část obličeje zahlédli šibalský úsměv.
“Máte pohodlí? Dobrá.. bylo to jednoho dne, kdy mi skončila pracovní doba. Všiml jsem si však jedné nepříjemné záležitosti – byla mi odcizena moje super-über-ultra-mega-tera-giga-kilo-1337-nicelydoneová-speciální láhev s obsahem tekutiny zvané “Figo”. Naštěstí pro mě jsem po pachateli nemusel ani pátrat, drze se totiž ještě přihlásil se slovy “Díky za pití”. Rychlostí světla jsem identifikoval viníka – Target: Tommy Seimour; Class: Hajloun. Přišoural jsem se k němu a požádal ho slušně o navrácení toho, co mi patří. Tato situace se opakovala ještě několikrát. Stále odmítal a já věděl jedno – tohle nikam nevede, rozhodl jsem se použít sílu – zatahal jsem ho za vlasy a šel zpátky. Zabralo to. Seimour udělal přesně to, co jsem očekával – přišel za mnou (mimochodem jsem si nemohl nevšimnout jeho růžových, slzových tváří.. typických pro Seimoura), rozepnul svůj odpudivý zip, plný nevyhozených ohryzků, kalkulaček rozlámaných na součástky, jenž zabalil do folie plné oleje, chilli a bahna.. samozřejmě včetně veškeré havěti s tím související a vytáhl mojí svatou láhev. Jaké však bylo moje překvapení ve chvíli, kdy sv. láhev rotovala ve vzdušném prostoru a nakonec za zvuku, připomínající spadnutí pytle brambor přistála na zemi. To co přišlo přibližně 15 vteřin po tomto urážlivém rozhodnutí jsem však už očekával – přišel náraz. Náraz vyvolal velké vzrušení a pozornost mezi ostatními členy “Školy”. I konečně jsem si uvědomil, že člověčí rasa je skrz-naskrz zkažená až do morku kostí, jak uslyšel jsem agresivní hlášky špinavých, ošklivých agresorů nenáviděné rasy typu “Do něj!”, “Dej mu pěstí!”, “Omlať mu hlavu o auto!”. Ignoroval jsem tyto bezmozkové tvory, připomínající slintající kokršpaněly s karamelovou tyčinkou v tlamě. Pronásledovali mě…. hajlouni, davoskoči, PP i kokršpanělští karameloidi. Měl jsem jen 3 spojence.. jmenovitě Ondrzeje Cyszaka, Jacoba Walkera a Petera Mouse. Seimour mě neustále pošťuchoval, strkal do mě, vrážel, většinou to doplňoval hlody typu: “Kam jdeš?”, “Kam zdrháš?”. Vždy jsem klidně odvětil: “Domů…”. Pokračoval v tom, zastal se mě však Anton Antilla – můj romský přítel.. můžu ho bez problémů zařadit do “našeho lidu”. Už-už si vytahoval rukávy, drzí slizouni ho však sprostě odstrčili od svého “idola”, lépe řečeno idiota. Ještě chvíli jsem odolával. Když mě ale Skamaaři obstoupili, neměl jsem na vybranou. Vytáhl jsem z největších hlubin svého nezkaženého srdce zemětřesnou gaffu (v tomto případě zpevněné a natažené prsty) a daroval jsem ji přímo Seimorouvě pravé tváři. Byl jsem spokojen a znovu jsem se rozchodil. Zanedlouho, za řevu stupidních výrostků, hloupých a naivních PP, agresivních hajlounů jsem už očekával protiútok… odevzdal se mu. Seimour mě strhnul na zem a držel mě na ní. V momentě, kdy se dostatečně pobavil on a okolí, vstal ze mě a šťouchal do mě dál. Přešel jsem na druhou stranu ulice… Seimour též. Zezadu přiběhly “rádobydrsnézajímavécoolin” PP v nejvyšším stádiu. “Sundej mu čepici a hoď mu ji do popelnice!” ozvala se jedna z nich, zastal se mě J. Walker “Buď zticha, nebo tam hodím tebe. Ty se do toho nemáš co motat.”. Seimour mě ještě chvíli pronásledoval, (Kha’Yirteclio ví proč…) nakonec to vzdal s velice výhružným výrokem “Počkej zejtra!”. Užíval jsem si “nešťouchání” a po cestě mi Ondrzej pověděl: “Když tam na tobě ležel, tak jsem měl chuť na něj vlítnout”, Peter myslel na budoucnost “To bude zejtra saigon..” a Jacob se s námi podělil o jeho zkušenostmi s hajlounem Seimourem, nemá je snad ani cenu zmiňovat.
Dodávám, že podle této situace by se mohl klidně natočit videoklip k písni Orlík – Všem, který se nechaj utlačovat.
Přečtěte si text, není zapotřebí ptát se kde ho sehnat. Jen použijte mozek, končetiny (můžete i nohy), klávesnici, prohlížeč, kolonku v prohlížeči a myš. UPOZORNĚNÍ! TATO ČINNOST VYŽADUJE MAXIMÁLNÍ SOUSTŘEDĚNÍ! adresa: www.google.com a hledejte
Stařešina si v závěru příběhu vzpomněl na závěr incidentu, nejprve si však sáhl do boty, vytáhl z ní malou bramboru a snědl ji. “Další den se to řešilo..” zakuckal se a po vychrchtnutí krvavé nudle pokračoval: “Ráno při hodině nás navštívila vysoká členka představitelstva “Školy”, zeptala se na hlavní aktéry. Celý den jsem byl bombardován dotazy co-a-jak. Vyvrcholilo to trestem smrti pro Seimoura. Byl jsem absolutně čistý, neposkvrněný, v právu. Pravda vítězí!” dokončil příběh.
Po čase jsme znovu zašli ke stařešinovi. Jeho příběhy jsou naše nejoblíbenější.
Sedli jsme si okolo ohniště, stařešina si namočil malíček do čaje, posypal ho pepřem a kýchnul. Příběh začíná.. s napětím jsme sledovali každý pohyb jeho popraskaných rtů. Bylo to jednou o hodině Zeměpisu.. vzpomínám si, že jsme dostali za úkol vysvětlit v čem spočívá křesťanství, islám a pár dalších náboženství, do naší třídy chodila i jedna členka řádu PP.. počkejte chvíli.. vytáhl z podkapuce hokejový puk, zakroužil svojí volnou rukou a proměnil puk na prach: .. smrděl. vysvětlil nám příhodu s pukem. Její úkol byl na papíře.. splácaný do nesmyslného textu… no.. ono to bylo stejně úplně celé jeden velký nesmysl. Vyučující vzal papír do ruky, zděsil se a chytil se za hlavu. Proboha.. co to sakra je? byla jeho bezprostřední reakce po zběžné prohlídce papíru. No… já… eh… nic nenašla jinýho.. já napsala do vyhledáváče podstata křesťanství a … ono tam vyjelo tohle no.. učitel citoval: “Ona tu má pod nadpisem křesťanství: Mladík se setká s dívkou.. pff… dál si nevzpomínám.. vypadalo to ale zvrhle.” Do rozhovoru se vmísila další členka řádu PP a snažila se obhájit provinilou. Náhle se však zmínila o černé magii.. vyučujícího to očividně zajímalo.. “Tak počkej.. vysvětli mi tu .. černou magii” rozhodl se přemístit téma na tuto hrůznou činnost.. “To je jako to… já se v tom moc nevyznám… ale je to úctívání Satana a to no…” nervózně odpovídala.. “A jako to ty děláš… proč?” pokračoval.. “No.. protože mě to baví.” to byla dle mne velice laciná odpověď.. “Jak ses k tomu dostala?” učitel se dotázal.. “Přes kamarádku” to už mi bylo jasné.. vliv nejvyšších představitelů . Na tuto odpověď už učitel nereagoval… udělal dobře. Provinilá jen přihlížela. Upozorňuji, že mě tenkrát “ta druhá” nakreslila na papír a “pohřbila”. Stařešinův příběh byl u konce, ale neodpustil si jednu zvláštní.. modlitbu, či co to bylo.
“Nechť nejvyšší rozumný, neztrácí sílu a spojence. Nechť udrží loajalitu svých kollizů! A vás.. nechť provází rozum a Kindliho srdce! Skamaary, ať postihne kletba nejvyššího rozumného!”
Stařešina se zakuckal a chraplavým hlasem se znovu rozpovídal: Málem jsem tam přišel o ruku! Ale naštěstí se to nestalo. Každopádně.. po zazvonění jeden neutrální voják našel ve své aktovce “Half-Sausage”, v doslovném překladu “Polo-Párek”. Odjistil ho a když se učitelka otočila zády k němu, využil toho a mrsknul ho Prasečímu W přímo do obličeje. Pokud ještě žije, má tam jizvu dodnes. Každopádně.. očekávali jsme protiútok a ten po krátkém momentu, kdy se Prasečí W zmocnil Half-Sausage přišel. Když jsem nedával pozor, strefil mě přímo do ramena. To byl impuls. Ale po ruce neměl nikdo žádný Half-Sausage. Však.. jeden ležel přímo podemnou a když učitelka zapisovala nám – vojákům různé bitevní poznatky, např. na kolik kusů se rozstříkne Half-Sausage hozený z výšky 1000m, rychle jsem ho sebral ze země a hozením zespodu jsem strefil Prasečího W do zad. Následovala jeho odveta víčkem z pera (odborně nazýváným Víčko Blaster), které letělo těsně vedle mé hlavy. Mezitím přišel na pomoc Prasečímu W další bandita, kterému nikdo neřekl jinak než Pete Schmatski. Vrhnul po mě Half-Sausage, u kterého jsem slyšel jen prosvištění kolem mého obličeje. Měl jsem štěstí v neštěstí, víc Half-Sausageů neměl. Jedna jednotka CND (Celkem Normální Děva) objevila Half-Sausage. Upgradeovala ho na Half-Sausage PaperPremium a neuvěřitelným Rapid Shotem strefila Prasečího W znovu do obličeje. Měl dost, nezmohl se ani na vrhnutí gumou. Guma vycítila, že její pán ztratil síly a vydala se hledat nového a silnějšího. Doputovala k jednotce PP a tím pádem jsem byl ve smrtícím nebezpečí. Guma jen hvízdla a prudkým nárazem do skleněného okna se odkutálela do neznáma. Od té doby už ji nikdo nespatřil… ale … ona se vrátí…
Vše začalo jednou VELICE NENÁPADNOU gumou. Ona jen v klidu ležela, ležela.. čas od času se pohybovala a vyděšení lidé pozorně sledovali každý její pohyb. Á.. myslíte si snad.. ne.. to opravdu ne… dnes to nebude příběh o geometrii.Stařešina vytáhl z levé kapsy na své značně potrhané kápi podivný kus kovu, přiložil si ho k nosu a následně ho zahodil.
Vlastně.. dnes to bude o fyzice… i když.. ne tak docela. Odkašlal si a pokračoval ve vyprávění Jak už jsem dnes zmínil.. začalo to jednou malou nenápadnou bílou gumou. Všichni ji se zděšením sledovali v každé činnosti, kterou vykonávala. Ať už to byl jen její odpočinek, při kterém zůstávala absolutně nehybná, či nekonečné drhnutí o archy papíru. A když se ozval ten drnčivý zvuk školního zvonění a skupina neandrtálců, co tu dobu obývala tento prostor si mohla konečně zařvat “Mission Accomplished”, zůstala jen…. guma. Tuto skupinu následně vystřídala jiná, ve které jsem byl mimochodem i já. Stále přesvědčený, že jednou dokončím svůj úkol. Usadil jsem se na svoje obvyklé místečko a na druhé straně přes stůl se rýsovala zakulacená postava jednoho bandity známého pod přezdívkou “Prasečí W”. Prasečí W se tou dobou připravoval na vyučování, když objevil GUMU . Guma se ho zmocnila a ovládla jeho mysl. Vzal ji do ruky a mrštil jí do neutrálního vojáka. Byli jsme přepadeni! Musel jsem najít kryt. Za neustálého bombardování temnou gumou a jejím novým pánem, za řevu zpanikařeného davu a řevu vlastního, konkrétně “Take Cover!” jsem zalehl pod dřevěnou překážku, která se gumou nedala prorazit. Za tu dobu jsem se spojil s neutrálními vojáky a vzniklo takové menší společenstvo. Navzájem jsme se kryli, ale munice nebylo mnoho. Takto to pokračovalo asi 10 minut. Náhle však zazvonil ten všem dobře známý zvuk – školní zvonek. Všichni se usadili na svá místa a boj skončil. To hlavní však teprve přijde…
“Vítejte, jsem rád, že jste tu.” pravil záhadný stařešina. “Budu vám vyprávět příběh, posaďte se a poslouchejte”
Jedna “jakožehroznědrsná” děva byla takříkajíc “zjebána” už 2 učitelkami (a za to mám ty učitelky tak rád, hlavně “tu” jednu 
)) ), že pobíhá po škole a nechá se osáhávat. (rodí se nám kurva, lalalá lá lá..)
Doufám, že vám nemusím vysvětlovat jak je odporná… je přímo k zblití… ale ano.. říká se, že nemáme posuzovat člověka podle vzhledu, ale podle vnitřku. Naneštěstí, tenhle člověk je zkažený jak zevnějšku, tak uvnitř ještě 10× tolik. Snad chápete, co je to za utrpení, neustále se stýkat s takovými lidmi 5 dní v týdnu, navíc, když takových je v naší třídě více než polovina. Co je to pro člověka jako jsem já… člověk znechucený tím, v čem vyrůstá, co na něj denně vyskakuje z televizí, radií, či v nejobvyklejším a mém případě – v normálním životě.
Ale k věci.. poté co “slečna drsňák” byla jak jsem říkal “zjebána” i naší třídní, museli jsme vytáhnout kolty (rozumějte sešity) z pouzder a rozdělit si list na 2 části “Jak se chovám” a “Jak se chovat mám”. S tím jsem neměl nejmenší problém. V části “Jak se chovám” byl převážně text, opsaný z části “Jak se chovat mám” a mým problémem bylo zabývání se tématem “Co kurva dělám dobře?”. Uvědomil jsem si však, že to mě dostatečně nevystihuje. Napsal jsem tedy do sloupce “Jak se chovám” cituji: “Ve škole jsem vulgární”. Tentokrát ve druhém sloupci byl naprostý opak! Po celkové rekapitulaci mého listu jsem zhodnotil, že to na mě i celkem sedí a se slovy “Já jsem kurnik hodnej” jsem si utřel ztěžka se táhnoucí nudli. Většina lidí si kupodivu uvědomila svoje špatné činy (ale nic s tím dělat nebudou), hlody jako “Dělám kraviny – Ve škole nemám dělat kraviny” nebo “Nemám se nechat osahávat od šviháků – Někdy se mohu nechat osahávat, když si zrovna šviháci umyli pracky” (přiznávám.. přeháním). Mezitím co se vyřizovaly administrativní záležitosti, ozval se kouzelný zvuk školního zvonku. Pro mě je to balzám na duši, většinou po dozvonění prohlásím: “Tyve.. to byl zase den”. Hmátnu po tašce a s otráveným výrazem se odebírám do šatny. Před mýma očima se nachází 2 nepřátelské jednotky PP, uskakuji do strany s věhlasným řevem: “Take Cover!”. Po chvíli se rozhlédnu a směle vykročím na poslední schod, jenže ze zadu se ozve “Jí to vadí, prot’že se bavim s těma největšíma frajerama na škole”. Teď už se nedá nic dělat – volím únik do nejbližší základny. Velitel jistě nebude potěšen touto znepokojující zprávou.
